sociální demokracie Myšlenka sociální demokracie je komplexní. Tento pojem původ- l ně znamenal formu dogmatického MARXISMU, během doby však podstatně změnil význam. Abychom vysvětlili tuto složitost a změnu významu, musíme se zmínit o historii a institucionálním vývoji sociální demokracie, zejména o jejím vztahu k SOCIALISMU a "novému liberalismu".
Původ sociální demokracie v moderním smyslu je nutno hledat v rozdělení sociálně demokratické strany Německa, která byla založena v roce 1875 jako kompromis mezi LASSALLOVÝM reformismem a orthodoxním marxismem. Gothajský program, který definoval politiku této strany, kritizuje MARX ve své Kritice Gothajského programu (1875). Zde jsou patmy náznaky pozdějších hlavních rozdílů mezi marxismem a sociální demokracií. Program obsahoval podle Marxe řadu chyb, z nichž jsou z teoretického hlediska nejdůležitější dvě. Jednou je teorie státu, která hlásá vznik svobodného státu zavedením všeobecného volebního práva, přímého zákonodárství, občanských práva lidových nůlicí a předpokládá, že tyto změny mohou nastat mírovou cestou. Marx však tvrdil, že to znamená přijmout hegelovské chápání státu, který stojí nad ekonomickými a společenskými silami společnosti a je universálním a neutrálním nástrojem, jehož lze použít po získání politické moci k zajištění socialistického vývoje. Pro Marxe byl stát nástrojem třídní nadvlády a socialismus dosažitelný jedině jeho revoluční transformací.
Druhé důležité téma programu, které Marx odmítl, byl pokus definovat socialismus alespoň částečně pomocí sociální spravedlnosti, či toho, co program nazývá "spravedlivým rozdělením práce". Podle Marxe tato myŠlenka podstatně narušila soudržnost historického materialismu či "vědeckého socialismu", protože předpokládala, že morální hodnoty jako spravedlnost mohou fungovat nezávisle na převládajících třídních vztazích. Demokratická socialistická vláda by podle ní mohla pomocí politické činnosti zajistit spravedlivé rozdělování společenského produktu. Pro Marxe však byly morální hodnoty součástí ideologické nadstavby, a nemohly tedy fungovat jako nezávislé politické motivy pro reformu základní struktury společnosti.
Tyto otázky byly ze strany sociální demokracie vyjasněny BERNSTEINEM, významným představitelem sociálně demokratické strany a správcem Engelsovy literární pozůstalosti. Bernstein se pustil do zásadní revize marxistické analýzy kapitalismu, která vyústila v "revizionismus'~. Bernstein byl ovlivněn zejména faktem, že většina Marxových předpovědí týkajících se vývoje kapitalismu se nesplnila, a tvrdil, že selhání té části Marxovy teorie, která se zabývá předpovědí, znamená také chybnost analýzy, na níž je tato předpověď založena. Od vzniku Německé říše v roce 1870 prožívala země období značné prosperity, která, jak tvrdil Bemstein, byla ku prospěchu všech tříd, nejen kapitalistů a vůdců dělnické třídy. Marxistická teorie samozřejmě mohla přijmout názor, že jisté etapy vývoje kapitalismu mohou přinést období relativní prosperity - taková prospe. rita byla však podle ní vždycky omezena jen na samotné kapitalisty, a snad na elitu proletariátu, která takto "zaprodává" své revoluční nadšení. Bemstein však neviděl nedostatky Marxovy teorie pouze v tomto výkladu ekonomických změn. ZdÚrazňoval, že Marx nedovede vysvětlit korelativní změny společenské struktury. Marx tvrdil, že s vývojem kapitalismu dojde k třídní polarizaci mezi utlačovaným a vykořisťovaným proletariátem a jeho vykořisťovateli, kapitalisty. Bemstein tvrdil, že k takové třídní polarizaci nedošlo.
K velké diferenciaci společenské struktury došlo naopak v obchodě a prumyslu, a proto nastal vzestup úřednické střední třídy. Předpovědi polarizace tříd a stále větší bídy pracujících byly všeobecně považovány za opěrné body marxistické teorie revoluce. vývoj těchto dvou faktoru měl podle Marxe vést ke zvyšování napětí v kapitalismu, které mělo nakonec zpÚsobit jeho pád. Protože tyto předpovědi nebyly správné, jak se Bernstein domníval, bylo možno opustit důraz na revoluci. Navíc neúspěch předpovědí vyslovených touto teorií zpochybňoval vědecký charakter analýz, které byly jejich základem. Ve vlivné přednášce Jak je možný vědecký socialismus? (1901) se Bemstein rozešel s vědeckým socialismem, který byl považován za vrchol Marxova systému. Tvrdil, že socialismus není nevyhnutelný výsledek vývoje kapitalismu, ale spíše morální ideál, za nějž musí jeho zastánci bojovat. Bemsteinova kritika měla samozřejmě praktické důsledky. Revoluce není potřebná, protože základna, na které spočívala její předpověď, neexistuje; boj za socialismus tedy musí být spíše postupný a reformistický. Politicky spočívá ve snaze dosáhnout plné demokracie, ekonomicky na převedení výrobních prostředků do rukou dělníků prostřednictvím politické moci a tlaku odborů. Plánovaná socializace německé ekonomické moci byla podle Bemsteinova názoru usnadněna vznikem kartelů, které učinily vlastnictví ekonomické moci méně roztříštěným.
Hlavním úkolem tedy bylo bojovat za určité socialistické cíle, nikoliv čekat, až se kompletní socialismus vyloupne z lůna historie. Vznik sociální demokracie v Británii byl silně ovlivněn "novým liberalismem" teoretiků jako byli HOBHOUSE a Wallas. Wallas ve Fabiánských esejích (Fabian Essays, 1889) popsal svůj politický cíl jako "předběžnou a omezenou sociální demokracii", Hobhouse spojil v Sociální evoluci a politické teorii (1911) liberalismus a sociální demokracii. Zatímco cílem starého či klasického liberalismu bylo odstranit překážky a omezení, zejména v občanské a obchodní sféře, "novému liberalismu" šlo o dosažení větší sociální spravedlnosti a spravedlivějšího rozdělení hospodářské odměny za účelem zajištění větší svobody, chápané nejen v negativním, ale i v positivním smyslu. Mechanismem k dosažení tohoto cíle se měl stát státní zásah do ekonomiky. V tomto smyslu se tedy do jisté míry překrývá revizionismus myslitelů jako byl Bemstein a "nový liberalismus", protože oba chápou stát a politickou reformu jako nástroje, s jejichž pomocí správná politická vůle bude schopna zajistit společenské cíle, které jsou chápány v morálním smyslu. Zpočátku někteří fabiánci, zejména Webbs, neviděli potřebu socialistické strany; bylo třeba proniknout do vedení existujících stran - využít zejména progresivní prvky liberální strany - aby mohlo být soci,;llismu dosaženo kumulativním způsobem jako následku dlouhého období společenské reformy (viz FABIANISMUS). Socialismus tak nevyžadoval žádný rozhodující rozchod s kapitalistickou společností, ale měl se stát, jak tvrdili Cole a Postgate, ,,10gickým vyvrcholením progresivní politiky společenské reformy" (s.4IO). Současný vývoj fabianismu a nového liberalismu přispěl v Británii k vytvoření nemarxistické formy socialismu. Podle této teorie někteří myslitelé, jako např11dad P. F. Clarke v díle Liberálové a sociální demokraté v historické perspektivě (Liberals and Social Democrats in Historical Perspective, 1978) a Alan Warde v práci Souhlas a co je za ním (Consensus and Beyond, 1982), považují sociálně demokratickou tradici v Británii za úžeji spojenou s těmito myšlenkami než s vnitřní revizí marxismu. Socialismus v sociálně demokratickém pojetí je kombinací politické demokracie, sociálního státu, příležitosti ke vzdělání a větší sociální spravedlnosti, a to vše v kontextu smíšené ekonomiky. Tato témata nabyla důležitosti v následujícím vývoji sociální demokracie v Británii.
V druhé polovině třicátých let dostal sociálně demokratický postoj významnou teoretickou injekci ve formě vydání Keynesovy Všeobecné teorie zaměstnanosti, úroků a peněz (General Theory of Employment, Interest and Money, 1936). I když Keynes sám byl liberál, jeho argumenty přijali sociální demokraté jako Durbin v Politice demokratického .wcialismu (The Politics of Democratic Socialism, 1940) a Douglas Jay ve spise Socialistický případ (The Socialist Case, 1938) jako nový důkaz nesprávnosti Marxo- l vy analýzy kapitalistické společnosti. Keynesovy techniky působily dojmem, že jsou schopny vyřešit rozpory kapitalismu, pokud bude zvolena vláda schopná je uskutečnit.
Síla Jayových argumentů byla tak veliká, že přesvědčila doyena britských marxistickýčh teoretiků třicátých let Johna Stracheye, aby opustil marxismus a přiklonil se k sociálně demokratickému přístupu, který vyjádřil ve svém Programu pokroku (Programme for Progress, 1940). Existovaly však ještě další faktory, které napomohly vítězství sociální demokracie nad marxismem na konci třicátých let. Patřila k nim zejména teze formulovaná Jamesem Burhamem ve spise Manažerská revoluce (The Managerial Revolution, 1941), který mnozí považovali za útok na část Marxovy analýzy kapitalismu; touto tezí byla myšlenka politické důležitosti rostoucí propasti mezi vlastnictvím a řízením kapitalistických podniků. V poválečném období zvítězily sociálně demokratické myšlenky mezi levicí, zejména v Británii a Německu. Německá SPD na svém sjezdu v Bad Godesbergu v roce 1959 opustila zbytky marxismu a plně se přihlásila k sociálně demokratickým principům, britská Labouristická strana se pod vedením Hugha Gaitskella obracela - alespoň v praxi, když už ne v teorii - stále víc k sociálně demokratickým myšlenkám, zejména k myšlenkám rovnosti a sociální spravedlnosti. Tomuto procesu významně napomohlo v roce 1956 vydání Budoucnosti socialismu C. A. R. CROSLANDA a v roce 1962 vydání Socialismu a nové společnosti (Socialism and the New Society) Douglase Jaya.
Crosland v Bernsteinově duchu tvrdí, že Keynesovy techniky řízení ekonomiky, přijaté labouristickou,vládou z let 1945-1951 i po ní následující konzervativní vládou, vyřešily mnoho problémů kapitalismu. Vlastnictví průmyslu je teď rozšířeno na větší část spoJečnosti a jeho řízení je v rukou profesionálních manažerů; odbory mají větší moc; válečná léta ukázala celé zemi, jak lze státní moci využít pro obecné blaho, je-li politická vůle; chudoba byla zmírněna; klíčový průmysl jako plynárny, elektrárny, železnice a doly byl znárodněn a bylo dosaženo sociálního státu. Podle Croslanda měla tato fakta tak dalekosáhlý vliv na rozdělení moci ve společnosti a na povahu ekonomiky, že Británie už není kapitalistickou společností, jak ji chápal Marx. Sociální demokrat musí hledat inspiraci a vedení jinde, v hodnotách jako je sociální spravedlnost, rovnost, rozdělení moci. Crosland si z nich nejvýše cenil ROVNOSTI (viz CROSLAND a jeho výklad této myšlenky).
Větší rovnosti se mělo dosáhnout dvěma hlavními prostředky. První a nejdůležitější byl ekonomický růst. Podle Croslanda lze v demokratické společnosti dosáhnout větší rovnosti s nejmenším sociálním napětím tím, že srovnáme životní úrovně směrem nahoru. Fiskální dividendy tohoto rozvoje umožní lépe situovaným udržet si svou absolutní úroveň a hůře situovaným relativně zlepšit svou situaci. Druhým hlavním prvkem dosažení rovnosti mělo být všestranné vzdělání, které mělo rozšířit příležitosti ke vzdělání a přivést děti z různých společenských vrstev a různých schopností do stejného školního prostředí.
I přes Croslandovo a Jayovo úsilí zůstala významná část Labouristické strany v opozici k myšlenkám sociální demokracie. V padesátých letech vedly tyto neshody k boji mezi gaitskellitskou a bevanitovskou frakcí, který vyvrcholil po porážce ve volbách v roce 1959, když se na následné konferenci Gaitskell pokusil změnit stanovy strany tak, aby v klausuli IV. nebylo uvedeno celkové znárodnění. I když byl v této otázce poražen, následující labouristické vlády jednaly už více podle sociálně demokratických principů než podle principů definovaných jejich stanovami. Tyto názorové rozdíly se v sedmdesátých letech vy tříbily a v roce 1981 vznikla sociálně demokratická strana. I když neexistuje nic, co by se vyrovnalo Budoucnosti socialismu v definování filosofie nové strany pro osmdesátá léta, sepsali sociální demokraté řadu teoretických děl, například David Owen vydal v roce 1981 knihu Čelem k budoucnosti (Face the Future, 1981), která spojuje tradiční zájmy se smíšeným hospodářstvím a přerozdělením majetku za účelem dosažení větší rovnosti. Přibyl také důraz na politickou a průmyslovou decentralizaci, který v dílech z padesátých a šedesátých let není patrný. Jak ukazují dějiny sociální demokracie, politické ideologie se brání přísné definici.
Abychom charakterizovali socialistickou levici, potřebujeme zřejmě trojstranné rozlišení mezi marxismem, demokratickým socialismem a sociální demokracií. Marxismus z tohoto pohledu znamená přijetí historického materialismu a připuštění pouze omezeného rozsahu politických změn v rámci kapitalismu; demokratický socialismus sdílí marxistickou víru v prvořadý význam převedení výrobních prostředků do kolektivního vlastnictví, ale přidává názor, že tuto změnu lze zajistit demokratickými prostředky; sociální demokracie sdílí oddanost demokratického socialismu k demokracii, ale odmítá prvořadost vlastnictví, které jak marxisté, tak demokratičtí socialisté stavějí do středu zájmu, a definuje socialismus převážně pomocí přerozdělení a větší rovnosti v kontextu smíšené ekonomiky. RP

odkazy
Cole, G.D.H., Postgate, R: The Common People 1746-1938. Londýn: Methuen, 1938.
t Clarke, P.F.: Uberals and Social Democrats in Historical Perspective. Cambridge: Cambridge University Press, 1978.
t Warde, A.: Consensus and Beyond: the development oťLabour Party strategy since the ~'ecol1d world war. Manchester: Manchester University Press, 1982 t Crosland, c.A.R.: The Future (~ť Socialism. Londýn: Cape, 1980.
literatura
Gay, P.: The Dilemma qť Democratic Socialism. New York: Columbia University Press, 1952.